Incubus

 

I.

Snad síly samotného Pekla,

volali mou duši,

šeptali mi do ouška,

že mi to sluší,

Snad sama temnota,

znala mé touhy,

stačil jí dotek pouhý,

a mě zahalil žár,

a tak to šlo dál a dál...

Samí křik,

samá muka,

to je jen ze zlomeného srdce,

od zlého kluka,

jednou večer ,

v záhadný čas,

projel mou duší zvláštní mráz,

duše se mi jen chvěla,

a já v tu chvíli nevěděla,

co mi to dělá,

Náhle s temnoty vzešel dým,

který mě zaskočil vábením svým,

Lačně volal mé jméno,

snad pozřít mě chtěl,

avšak já z hlasu cítila i tíživí žel,

Jako by sama temnota mučila to stvoření,

zželelo se mi jeho nářku,

a tak jsem se schovala za líbeznou přetvářku,

Však co to je ?

Co to bylo ?

Ono se mě to dotklo,

mou duši zrylo,

a náhle jistota v jednu chvíli,

že my došli všechny síly,

vyčerpaně jsem padla,

jako růže jsem zvadla,

a začal boj o dech,

točila se mi hlava,

a já si uvědomila že jsem čisto čistě nahá,

S velkým smíchem svým,

ptal se mě,

kdo pak je,

zda to vím,

Já však neznala temné čáry,

neznala jsem zlý dým a páry,

a tak odhalil mi pravdu svou,

že pozřel veškerou energii mou,

Boj s dechem prohrála jsem však,

a nademnou se vznášel,

vysmátý tmaví mrak,

Temnota zahalila mé oči,

zahalila mé smysli,

to že všichni tomuto tvorovy na lep skočí,

si nemysli !

II.

Byla jedna dívčina,

která bála se tmy,

jelikož se jí od čtyř zdáli podivné sny,

samá krev,

samá muka,

z kterého srdce obvykle puká,

Ona si při bolesti velké,

kterou cítila v srdci,

jen a pouze sedla,

celá jak smrt zbledla,

a nehnula ani brvý,

její duše opouštěla tělo,

tam kde se brečet smělo,

až tam do oněch míst,

kde tvou duši může cokoli sníst,

Ona se však nebála smrti,

i když smutek jí srdce drtí,

na smrt by nepomyslela sama,

dělala jen z věcí strašné melodrama,

jednou když j bylo osmnáct roků,

přišla temnota s radostí v oku,

myslela si že vyzraje nad holkou hloupou,

a však nevěděla že dokáže zabít démony,

myšlenkou pouhou,

Zahalila jí tak známá tma,

tak svůdná,

kterou ona zná,

Znala náznaky démonů,

jak své boty,

zabíjení jich brala za roboti,

Incubus mýlil se v ní,

pozdě mu to došlo,

takže krádež energie...

no prostě mu to neprošlo,

Dívka nezbavila se úsměvu,

dokonce i vábně dala se do zpěvu,

pak přišlo na lámání kostí,

zabití incuba jí bylo pro smích,

Incubus vytrpěl mnoho,

a co s toho plyne ?

že i když jsme pro démoni jen žrádlo,

občas je to tvrzení zkrátka mylné.

 

 Pokud se vám mé básně líbí můžete si zakoupit knihu zde :

 https://www.stahuj-knihy.cz/Holesova-S-K-Z-blata-do-louze-d1374.htm